Byl slunečný zimní den, teplota příjemných -5 stupňů,
což mě přivedlo na skvělý nápad. Pocourat trošku středojižní Čechy. Ihned jsem plán zanesl do kalendáře.
Dlouhá cesta však vyžaduje krátké přestávky. První byla v Humpolci, kde vděční spoluobčané skoro vytesali vzkaz pro nejslavnější naplaveninu.Dlouhá cesta však vyžaduje krátké přestávky. První byla v Humpolci, kde vděční spoluobčané skoro vytesali vzkaz pro nejslavnější naplaveninu.
K ucelenému pohledu na město je samozřejmě třeba dodat podstatnou informaci.
Druhou zastávkou byl Pelhřimov, město rekordů a kuriozit.
Mohou být různý, třeba klub klubíčkářů v Berouně namotal klubko s 105 km vlny, s obvodem 262 cm a váhou 52 kg.
Aby cesta byla zábavnější, zabloudil jsem na jih do Veselí nad Lužnicí. Noblesní kostel Povýšení svatého Kříže sám vypnul motor.
Zamotat se na trasu Soběslav- Bechyně bylo famózní. Pravé jihočeské kouzlo venkova.
Žádný turistický běsnění, sem tak projelo auto nebo parta upachtěných cyklistů.
I autobusový zastávky maj vymazlený.
Hluboká naopak v plánu nebyla vůbec, ale stinnou stránkou bloudění po zapadlých krajích je, že benzínky zmizí, a tak pokud všichni mířili obdivovat, hledal jsem v turistickém ráji napájecí stanici. Zákon schválnosti praví, že po naplnění nádrže pak stojí na každém rohu.
Avízo, že se blížím do jižních Čech bylo čím dál tím jasnější.
Avízo, že se blížím do jižních Čech bylo čím dál tím jasnější.
Nedaleko Tábora, stojí torzo Kozího Hrádku. V dnešní době by mistr Jan Hus musel mít při kázání mikrofon, hned vedle totiž hučí dálnice.
Dalšímu dni opět vévodilo slunečné počasí. Žáby se buď usmívaly na krásný den nebo vysmívaly mému oblečení,
Jenže to bych toho zase moc neviděl.
Další postupná zastávka, zámek v Březnici.
Lze mu vytknout jediný, nedostatek parkovacích míst.
Při další cestě na západ bylo nutný u Zvíkovského Podhradí přejet po mostě Vltavu
a vzápětí Otavu. Měla poněkud jinou barvu a strmější břehy. Podstav vody byl zřetelný. Čert ví, kde jsem přejel Lužnici.
Nepomuk každý zná z Černých Baronů,
...Z výšin lze pozorovat dění na velbloudí farmě. Místní chovatel operativně zareagoval na globální oteplování...
Možná už za pár let nebude pro krávy dostatek potravy.
Ovšem méně známá, až neznámá je zřícenina nedostavěného kláštera svatého Ondřeje v Kuklově.
Prachatice, vymalovaný náměstí a místo obratu.
To většinou na cestu zpět lehce pojíme. Byla to lahůdka, i když na guláš a pivo jsem vzpomněl taky, viz fotoreportář zde
Náměstí v Blatné dominuje zajímavý morový sloup, jakoby uříznutý.
a hned a náměstím...relaxační zóna.
Jen tak minou zámek Lnáře jsem fakt nechtěl.
...nádvoří s kašnou, tak to má být, koutek pohody.
Cestou zpět ke Svitavě bylo nutný opět suchou pneumatikou překročit vodní toky. Vltavu na Podolském mostě,
a Lužnici po řetězovém mostě u obce Stádlec. Kam se cestou vypařila Otava vůbec netuším.
Ale před tím bylo záhodný prozkoumat stav mostu a prostudovat dostupný informace. Ve všech ukazatelích jsem prošel, ale hukot prken byl strašidelný.
Ne každý zastavení je zábavný. Zámek v obci s příznačným názvem Hroby, je klasickou ukázkou, jak o svěřený majetek pečuje armáda.
Následný pohled v Černovicích oko usušil.
Směr do garáže opět nevedl po frekventovaných silnicích. Správnost potvrdila zajížďka do Kamenice nad Lípou,
...každé nádvoří je vlastně relaxační klidná zóna
navíc se mi zde doslalo informace...že už konečně rostou.
Jihlava, největší město na trase. Zde pravidelně zabloudím.
Pak už to byl fofr. Překročit hranice a
trochu se osvěžit na Svitavě.
